Moji milí!

Předně strašně moc děkuju vám všem, kteří jste na mě mysleli v posledních několika málo dnech, které se mi zdají být věčností, a ve kterých pluju po moři italském, neboť to bylo pro bárku mojí osoby, jež se velmi nakláněla na různé strany a najedenkrát měla na mále, aby se nepotopila v divokých vodách florentských, jako svěží, z té správné - tedy domácí - strany vanoucí, vítr do plachet.

Příjezd, jež byl načasován na 5:45 ráno, se příliš nevydařil – nějakým zvláštním způsobem jsem se ocitla uprostřed neznámého města s kufrem vážícím krásných dvacet kilo, kletrem pravda o něco lehčím, mým milovaným Drobečkem IBM a zarudlýma nevyspalýma očima ve čtyři ráno. Neměla jsem vůbec tušení, kde je škola, ani kde jsem já a otázku, kde že to budu dnes s celým svým jměním spát jsem si raději ani nekladla. Podobně na tom byla i Zuzka, moje spolunámořnice na mé bitevní lodi. Potom, co se nám podařilo setřást černocha, který se nás pokoušel přesvědčit, že jeho společnost je to jediné, co potřebujeme, zanadávat si na týpka, který nám pošlapal mapu rozloženou na rohu ulice (avšak bez ní nevím, nevím, co bychom ten den dělaly – ještě jednou tisíceré díky dárci :o)) a zahřát se vydatným poskakováním, vydaly jsme se plné sil hledat nějaké vhodné místo k odložení naší drobotiny. Úschovna otevírala už v šest (byla drahá až hrůza), se školou to bylo horší, ta až v osm. Do té doby nám dělali společnost místní voňaví bezdomovci a mí oblíbení holubi. Kdyby aspoň nebyla taková zima. A kdyby aspoň měla ta kancelář, kterou jsme potřebovaly, otevřeno. Jé, to by bylo super. Jenže ono nic. Tak jsme celý den chodily po Firenze, odpovídaly na inzeráty, které tu visí na každém rohu, sloupu i odpadkovém koši a čekaly, že se nám někdo ozve zpátky. Popravdě v pět odpoledne, bez jediné odpovědi, jsme byly už poněkud nervózní. Ale jak říkáme my křesťané – Bůh je velký :o). Ubytování jsme měly v šest. Krásný zázrak. Ale o tom vám pak povím osobně. Haha, pokud toho ještě více snesete :o)

Jeminánku, to jsem se nějak rozepsala… Nu, ale takhle nějak to tu chodí. Nic nefunguje tak jak má, na všechno je dost času, ve škole je to dost zvláštní a práci zatím nemám. Ale snažím se. Však jsem tu teprve týden. A na to už jsem toho stihla vyřídit až až :o). Dokonce se mi tu začalo líbit. A stihla jsem navštívit i Pisu – a místní šikmá věž je skutečně šikmá :o), olivové háje u Luccy a zjistit, že ta Florencie je nakonec docela pěkná. Což mi prvních několik dní skutečně nepřišlo. Ovšem díky panu Špačkovi, který nás poslal na Piazzale Michelangelo, se můj názor nakonec změnil :o).

Jinak naši tři spolubydlící – Roberto, Carmine a Pin (dva italové a jeden číňan :o)) jsou moc přívětiví a přátelští (jejej, tady to každý večer jede… avšak já vždy prchám spát, takové noční řádění, to pro mě není :o)) a skutečně nevypadají, že by jim vadilo, kdyby za námi někdo přijel. Dokonce se mě na to Carmine dnes u snídaně ptal a říkal, že se těší, až pozná taky moje přátele… :o). A náš pokoj je docela velkej. Takže berte karimatky, karitaťky, karirýži, pivo a sebe a vypravte se objevovat krásy Toskánska. Protože přestože bych tu nechtěla žít trvale, je to tu moc krásný, Toskánsko a Florencie mají rozhodně co nabídnout a od Italů se můžem naučit nejen to, že všechno se má dělat piano piano, ale také třeba umění jejich kávy :o). A pak je asi dalších tisíc důvodů. Proč si z nich příklad nebrat :o).

A tak jsem zatím zjistila, že člověk nemá dát úplně na první dojem. A že musí umět také čekat. A že se třeba časem všechno nějak vyřeší. A když ne, tak se najde řešení jiné. Určitě jo :o).

Pavla P.