Opět zdravím z Florencie, města to mnohotvářného, které se mi během třiceti dnů, které jsem v něm strávila, stihlo zprotivit až na kost i zalíbit až k osamoceným večerním toulkám po dláždění, na němž spočinuly nohy již tolika vzácných mužů a žen. Některé jsem dokonce už stihla poznat, ať už v hodinách italské literatury, při běhu v parku Delle Cascine, při projížďkách, kdy s mou milou Neruškou brázdíme ulice, chodník, přechodník, silnice, semafor, nesemafor :O), nebo třeba za pultem v Baru del Corso.

Ale postupně. Pokud jde o školu – a pokud vás to taky zajímá, že :O), tak je to docela v klidu, až na to, že každé sobotní ráno, přesně v sedm třicet, věnuji tichou vzpomínku našemu skoro čtyřdennímu akademickému týdnu. Achich ouvej, víkend přece začíná v pátek odpoledne a ne že se ještě půlka soboty musí věnovat škole!!! Ale aspoň, že jim docela rozumím. I když, že by to bylo nějak extra záživné… Při rozboru Dantovy Vity Novy (ooo, může se to v češtině vůbec takto skloňovat?) s láskou vzpomínám na přednášky doc. Jamka a s minimálně tichým povzdechem na literaturu doc. Pohorského. Literatura renesance je ale docela zajímavá. Super je tu také didaktika. A díky prof. Lombardimu jsem získala velmi ojedinělý pohled na pohádky francouzského klasicismu. (Povím vám tajemství, jo… Karkulka byla pravděpodobně prostitutka :O)). A docela i rozumím.

Pokud jde o práci, tak mám. Proces k jejímu získání to byl poměrně zdlouhavý a také poněkud zamával s mým sebevědomím, ale horší než u Mc Donald`s to nejni, tak si nemohu až tak úplně stěžovat. Jen si nějak nemohu zvyknout, na to, že někdo přijde a řekne „udělej mi kafe s mlíkem“ jako v pondělí. Grr. Kavárny ve francouzském stylu jsou mi zkrátka poněkud sympatičtější, hlavně proto, že tam si člověk posedí, popovídá… Tady to do sebe každém kopne jak panáka slivovice a už zase běží… A tak zase myji nádobí, vařím kafe a zametám lokál. A jsem moc ráda, že mohu studovat a mít naději, že to nebudu muset dělat celý život.

Taky jsem si tu koupila kolo, jak už bylo asi jasné v úvodu. Pojmenovala jsem jí Neruška, protože je UNA bicicletta, a protože je celá černá. A s Neruškou je to tu o mnoho veselejší. Člověk to tu celé probrázdí a je všude rychle. Florencie není zase tak velká.

Narozeniny jsme oslavili moc příjemným způsobem s mými milými spolubydlícími, co mě štvou, když nechávaj vlasy na vaně, nevytíraj po sobě vodu v koupelně a kouřej hašiš v kuchyni. Ale jinak jsou moc milí :O). I Zůza je moc milá. Zatím to tu se mnou zvládá až neuvěřitelně dobře.

Pokud jde o to, jak se mám duchovně… Nejni to sranda, ale to už delší dobu a všichni to víme. A ani to sranda ještě nějakou dobu nebude. Chodím tady do kostela, který mám přímo naproti domu, je to kostel Svatého Srdce a nikoli Marie, tak jsem si, když jsem první neděli pátrala po tom, kam půjdu, říkala, že to zkusím. A musím říct, že je to moc dobré. Zdejší kněz asi vážně ví, co říká, tedy na kolik já to mohu soudit se svou znalostí italštiny, že. A když k tomu všemu má člověk kritický přístup, je to príma, opravdu se zde lze setkat s Hospodinem zástupů. Mají i poměrně moderní chvály s kytarou, skoro stejně tak hezké jako my ;-).

Jinak to, co prožívám s Bohem já sama je hodně různé, podle toho, jestli jsem zrovna na plusové či minusové amplitudě sinusoidy, na které momentálně moje bárka pluje. Bůh je skutečně Veliký Šéf. Jde o to, že mi hodně teď dochází, že Bůh nejni nějaký vesmírný kámoš, jak se to někdy v našich kruzích bere, a vím, že já sama jsem s tím rozhodně několikrát měla problém. Z mojeho života se vytratila úcta před Hospodinem. Chtěla jsem si ho postavit sobě na roveň a popíjet s ním kávu. A mezitím jsem zapomněla, že Bůh Hospodin nejni někdo, s kým mám primárně pít kávu. Ale někdo, koho mohu s hlubokou úctou a pokorou na kávu pozvat a jen tiše čekat, zda se omezí ve své velikosti, skloní se ke mně a odpoví mi, zda se mnou půjde nebo ne. Potřebuju asi víc chápat Boha – velikána. Jinak můj vztah k němu zabíhá do roviny příliš neformální a příliš se z něho vytrácí otázka „Kdo je tu majitel a kdo nájemník." Bůh je skutečný Otec. Nejni to ani brácha ani ségra a ani kámoš. Otec miluje svoje děti bez výhrad, všechny, ne proto, jestli splní úkol na výbornou nebo jen na dobrou. V Božím srdci jako by byla nekonečná touha a chuť milovat… A nám zbývá jen se nechat milovat a naslouchat. Naslouchat tomu, co ten, kterému nejsme hodni ani zavázat tkaničky u tenisek, má pro každý den našeho života…

No, nevím, jestli je alespoň trochu srozumitelné, nad čím tady tak jako přemýšlím, ale snad aspoň trochu ano…

Mějte se báječně.

S láskou

Pavla P.