Moji milí,

Tak mám konečně kouska času vám napsat. Ostatně už bylo na čase, že? V Čechách už nejsem jakou dobu a to už když jsem tam byla, tak jsem se nestihla ani se všemi z vás viďovat. Za to se moc omlouvám. Ale ono toho prostě bylo tolik… A omlouvám se i za to, že píšu tak pozdě, jenže… Teď když nad tím tak přemýšlím… Jsem tu pět týdnů, mám za sebou šest zkoušek (hehe), 120 odpracovaných hodin (v cappuccinu už jsem fakt profík :-D), tři krize à la Kazatel (viz Starý zákon mezi Písní písní a Příslovími), dvě chřipky (kašlíky kašlíky) a spooooostu vypitého čaje… :o) Tak mi to snad ve světle těchto okolností odpustíte :o). Děkuji.

Mno, co pěkného bych vám mohla říci… Celý měsíc tu pršelo. Zdokonalila jsem tudíž své ježdění na kole s deštníkem. Musela jsem si koupit nový telefon, neboť mé staré roztomilé véčko se se mnou rozloučilo již po cestě sem. Ovšem, mně to vůbec nevadilo, že, páč já jsem děsnej bohááááč :-D. A ten telefon je děsně placatej. A jmenuje se Ctirad. Zrovna měl ten den svátek no.

Taky jsem hodně pracovala, takže tu čumákujou, jak taková obyčejná česká holka umí vzít za práci a za studium. Zrovna tuhle u večeře se Carmine vyjadřoval ve smyslu, že je to teda hrůza, že nedělám nic jiného než pracuju a studuju a že jsem divná. Haha. Roberto odporoval, že jsem prostě jen šikovná. Číňana Pina už nemáme. Místo něj máme Srba s podivným jménem Branko. Zase se s ním víc pokecá. A taky je poněkud čistotnější než ty dvě čuňata, takže už jsme na ně v přesile :-D.

Dneska bylo po dlouhé době konečně sluníčko a tak jsme toho se Zůzou využily a jely/šly jsme na menší výlet na jeden z kopců za Florencií. A děti, je to tu vážně moc krásný, už se těším, až to tu společně omrknem ;o).

Taky začínám pomalu, ale jistě (stejně jako melou Boží mlýny ;o)) řešit svoje bydlení po návratu do Čech. A chtěla bych se touto cestou zeptat, jestli někdo nevíte o někom, kdo by třeba od října opouštěl nějaký samostatný pokoj v bytě s dalšími studenty, případně nějaký maličký byteček samotný někde v Praze v dosahu MHD? Za nějakou rozumnou cenu? Děkuji moc, tisíckrát ruce líbám a hluboko se klaním, pokud mi s tím někdo dokážete pomoct… A pak budem dělat ta literární setkání. Stejně jako Mallarmé. Akorát že to nebudou úterky žluté, nýbrž fialové ;o).

Teď jdu asi umřít do postele, už jsem dlouho nezažila ten pocit, že je večer a já nemusím nic dělat. Tak to půjdu asi zaspat… Juchůůů a vůbec mi nevadí, že je teprve devět a moc se na to těšíííím :o). A tak jsem po těch pěti týdnech sice úplně vyřízená, ale zároveň docela spokojená a trochu poblázněná. Člověk asi musí na tom životě vždycky hledat to lepší. Nakonec stěžovat si umí každý. Jenže ku stěžování tu bude spoustu věcí celý život. Stejně jako k vděčnosti. A nejni lepší prožít život s někým, kdo se raduje z východu slunce, rosy v trávě či dobré kávy, než s někým, kdo si neustále stěžuje, že už je zase ráno, musí vstát, jít do školy, nakoupit a co hůř, po cestě ještě potkat jiné lidi?

„Lidé litují, jak špatně využili času, který už je za nimi, ale ne vždy je to přivede k tomu, aby lépe využili čas, který jim k životu ještě zbývá." (Jean de la Bruyère)

Moc se na vás těším a přeji vám všem krásné dny!

Pavla