17./18. října 2011 se mi zdál sen o lodi. Ocitl jsem se na plachetnici, která se pomalu pohybovala na velmi mělkém moři nedaleko skalnatého pobřeží. Byla to středně velká plachetnice. Na první pohled bylo zřejmé, že je ve špatném stavu. Paluba byla zrezivělá, dávno se neprováděla údržba a dlouho se tam asi ani neuklízelo. Ještě víc mě překvapilo, že téměř chyběly plachty. Na stožárech a ráhnech tu a tam visely v cárech místo plachtoví jen zbytky původních plachet. Obzvlášť zarážející bylo, že loď měla ploché dno, nevhodné pro plavbu na moři. Dno bylo mělké a bylo téměř bez kýlu, který by měl sahat do mnohem větší hloubky, neboť plachetnice hluboký kýl nutně potřebují ke své plavbě.
Slunce již začínalo zapadat za obzor. Bylo ještě trochu světla, ale stmívalo se. Moře bylo až nepřirozeně klidné. Všichni pasažéři byli tou dobou již v podpalubí. Všiml jsem si pouze tří osob, které byly na palubě: byl to kapitán lodi a dva vysocí námořní důstojníci, z nichž jedna byla žena. Věděl jsem, že ten kapitán je Ježíš. Tito tři měli hlavní zodpovědnost za loď a mluvili spolu o něčem závažném. Po chvíli společně učinili rozhodnutí. Vnímal jsem, že se na tom shodli bez vědomí zbytku posádky i cestujících. Pochopil jsem, že bylo nutné, aby se domluvili jen mezi sebou, neboť pasažéři ani ostatní členové posádky by (zpočátku) nerozuměli jejich rozhodnutí a asi by se mu vzepřeli, pokud by o tom věděli předem.
Jejich rozhodnutí spočívalo v následujícím: dohodli se, že právě teď, ve velmi mělkých vodách a v bezvětří, loď převrhnou. Zprvu mě jejich rozhodnutí udivilo a přemýšlel jsem, zda to není sabotáž. Zároveň jsem si ale uvědomil, že všechna Ježíšova rozhodnutí jsou správná, i když jim někdy nemusíme hned rozumět. Začínalo mi docházet, že kapitán a jeho dva vrchní důstojníci velmi dobře vědí, co je správné a co je třeba učinit, a že to činí pro dobro cestujících, posádky i lodi. Jejich rozhodnutí bylo tím nejlepším a zřejmě jediným možným řešením v dané situaci a bylo důležitým vkladem pro dobrou budoucnost lodi a všech zúčastněných.
Ježíš a jeho dva spolupracovníci si stoupli na stejný okraj paluby a pohybem začali loď rozhoupávat. Ve skutečnosti by tři osoby tak velkou loď nemohly rozhoupat ani převrátit, ale v tomto snu se během několika okamžiků loď prudce pohybovala ze strany na stranu a bylo zřejmé, že se každou chvíli převrátí a klesne ke dnu. Moře tam bylo mělké, snad jen pět nebo deset metrů, a bylo to nedaleko pobřeží. Věděl jsem, že po převržení lodi se cestující i posádka zachrání. Také jsem věděl, že loď bude poté vytažena na břeh nebo do loděnice, aby tam byla přestavěna tak, aby napříště již byla schopna opravdové plavby po moři v každém počasí, ve vlnobití i bouřích, a mohla tak naplnit všechny plány, pro které byla postavena.
==========
Druhý den jsem o tom přemýšlel a modlil se. Pán mi řekl, že se jedná o obraz české církve. V dalších dnech mi to ještě několikrát znovu potvrdil. Loď v tomto snu představuje církev v naší zemi.
Byla to plachetnice. Pohon plachetnic zajišťuje vítr. V Božím slově vítr znázorňuje Ducha Svatého, proto je příznačné, že se nejednalo o loď například na naftový pohon, ale byla to plachetnice. Církev (plachetnice) je stvořená (postavená) tak, aby čerpala od Pána, tj. z Ducha Svatého. Jen On je naším zdrojem. „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. … Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3,6 a 8). Jako Církev i jednotlivci se potřebujeme učit naslouchat Pánu a být vedeni Duchem Svatým. Potřebujeme být vycvičeni, nebo můžeme říci vytrénováni, v naslouchání Pánu, v očekávání na Boží jednání. Potřebujeme osobně znát Boží hlas. „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou.“ (J 10,27). Když Pán Ježíš (v tomto snu kapitán lodi) zavelí, měli bychom mu rozumět tak dobře, že Jeho instrukce správně pochopíme a budeme vědět, co máme dělat, kam, kdy a jak máme plout. „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“ (Ř 8,14).
V dnešní době lodi - církvi téměř chybí plachty. Plachty znázorňují naši schopnost a ochotu naslouchat Pánu a nechat se Jím vést, nechat se vést Duchem Svatým. Vítr do plachet je Duch Svatý. Církvi dnes většina plachet chybí nebo visí na stožárech a ráhnech jen jejich zbytky. „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést tělem (starou přirozeností) znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“ (Ř 8,5-6). „Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány duchovně. (1. Kor 2,14). Jestliže jsme si zvykli po mnoho let chodit jen po vlastních cestách, ale Boží hlas, který se k nám snažil proniknout, jsme ignorovali, naše „plachty“ postupně zakrněly. Snížila se naše schopnost slyšet Pána, naslouchat mu, podřizovat se mu. Odvykli jsme způsobu života, kdy hledáme Pána a uskutečňujeme Jeho záměry. To byl současný stav lodi - církve a v tomto stavu zatím nebyla schopna naplnit své poslání, pro které byla určena. Ježíš jako kapitán lodi se ale rozhodl, že to změní.
Nyní technická poznámka týkající se lodního kýlu (viz obrázky plachetnic). Při pohledu na plující loď vidíme jen její části, které nezakrývá voda. Bylo by snadné se domnívat, že hlavní části lodi jsou nad hladinou. Ale ve skutečnosti jsou hlavní konstrukční prvky, umožňující plavbu a zajišťující schopnost odolat vlnobití a bouřím, skryté pod hladinou uvnitř lodi. Nejsou viditelné, ale jsou o to důležitější. Jedna z hlavních částí plachetnice je kýl. Je to prostřední část dna lodi, probíhající po celé délce od přídě až po záď. Tvoří jakousi páteř lodi. Ke kýlu jsou uvnitř připojeny všechny další nosné části trupu, dřevěné nebo ocelové nosníky a žebroví. S kýlem jsou přes žebroví spojeny a zakotveny všechny stožáry, nesoucí plachty a odolávající náporu větru. Kýl umožňuje pevné spojení všech těchto částí a zaručuje, že loď je stabilní, odolává tlaku vody a větru, vlnám a bouřím. Dostatečně pevný kýl zajišťuje i to, že se dno nerozlomí, když loď někdy například najede na mělčinu. U námořních lodí a zejména plachetnic kýl vybíhá hluboko pod hladinu. Lodě s mělkým kýlem se hodí jen pro říční dopravu nebo plavbu na menších plochách. U plachetnic má hluboký kýl ještě další významnou úlohu: umožňuje plavbu vpřed i v případě méně příznivého směru větru a spolu s kormidlem udržuje loď ve správném směru; bez kýlu by plachetnice byla jen skořápkou hnanou větrem sem a tam bez možnosti udržet správný směr. Každá bouře by takovou loď zahnala daleko od původního směru a mohla by ji snadno převrhnout. Vnímal jsem, že chybějící kýl byl hlavním důvodem, proč se kapitán a jeho spolupracovníci rozhodli loď převrhnout a docílit tak její přestavby. Některé části lodi, například plachty, se dají opravovat během plavby nebo se dají napnout nové plachty, ale pro přestavbu dna lodi a kýlu je nutné loď vytáhnout na břeh a provést rekonstrukci.
Domnívám se, že chybějící (nebo velmi mělký) kýl znázorňuje nedostatečnou hloubku a povrchnost křesťanského života. Je to mělkost ve vztahu s Pánem a jen povrchní pokání, které není dostatečné pro skutečnou proměnu života. Může to znázorňovat neochotu k pokání, ke změně, či téměř žádný modlitební život a mělký charakter. Život většiny dnešních křesťanů by se bohužel jen stěží dal nazvat statečným nebo odvážným životem. Příliš často se přizpůsobujeme všemu a každému. Tomu dobrému, ale i tomu špatnému. Ze strachu z lidí se na každého usmíváme, abychom byli pro všechny „přijatelní“. Ale položme si otázku, jestli takový byl na zemi Pán Ježíš. Hned je nám jasné, že byl jiný! Příliš často nás přemáhá strach z lidí, místo aby v nás vítězila bázeň před Hospodinem. „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně.“ (Iz 29,13-14). Proto se nedivme, že v posledním desetiletí se pro většinu nevěřících lidí v naší zemi církve staly dosti nevěrohodnými, jak to vyplývá například i z výsledků sčítání lidu v roce 2011. Dokonce i mnozí z těch, kteří se sami považují za křesťany, to ale nechtějí spojovat s žádnou církví, neboť nás, křesťany (a církve), považují za nevěrohodné.
Ploché dno znázorňuje světské a povrchní křesťanství - je to „Laodicejská církev“ dnešní doby (Zj. 3,14-22), která nechává Ježíše stát venku přede dveřmi, a vlastně o tom ani neví. „Vždyť říkáš: Jsem bohatý (materiálně nebo duchovně), mám všechno a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bídný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl…“ To není obraz jen některé konkrétní církve nebo sboru, denominace nebo farnosti, neboť je tomu tak na mnoha místech a v životech mnoha křesťanů dnes, v mnoha dnešních sborech v naší zemi. Ježíš stojí celá léta a desetiletí přede dveřmi mnoha církví / sborů a přede dveřmi srdcí mnoha křesťanů. Ťuká na dveře, tluče a čeká… „Hle, stojím přede dveřmi a tluču.“ (Zj 3,20). Povrchní „Laodicejská církev“ ho ale ve skutečnosti nepouští dovnitř, a neví o tom. Nazývá se Jeho jménem a v Jeho jménu vykonává mnoho křesťanských aktivit, ale přesto (v mnoha ohledech) nechává Ježíše stát venku přede dveřmi. Nedovoluje mu, aby v církvi přebýval tak a v takové míře, jak by sám chtěl a jak po tom touží, tj. aby mohl být opravdovým Pánem ve své církvi, za kterou zaplatil vlastní krví. Ježíš čekal velmi dlouho, čekal mnoho let. V tomto snu jsem vnímal, že Pán už nebude déle čekat a vyhlížet, jestli ho církve někdy opravdově pustí dovnitř. On učiní velmi důrazné kroky a změny, které mnoho církví a mnoho křesťanů doslova přinutí k zásadní proměně dosavadního způsobu života a zbožnosti.
Chybějící kýl a ploché dno znázorňuje i širokou cestu, po které se ubírá většina dnešních křesťanů. Jestliže se náš způsob života jen málo liší od způsobu života lidí ve světě, nacházíme se pravděpodobně na té široké cestě. Ježíš ale mluví o úzké cestě: „Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí.“ (Mt 7,13-14).
Nedomnívám se, že by sen znamenal, že Pán v brzké době všechny církve / sbory / denominace bude muset „převrhnout“. Ani si nemyslím, že by osobní životy všech křesťanů musely projít velkými otřesy a hlubokou přestavbou. Přesto se domnívám, že v mnoha případech to tak bude. Důvodem je to, že je to nezbytné. Pán bude třást vším, co je postaveno na písku. Ať již v našich církvích nebo v našich osobních životech. On to učiní z lásky k nám. Chce nás totiž připravit na budoucnost. A nejde o nějaké nepodstatné drobnosti, které by Pána trápily, Bůh není takový detailista. Jde o věci, které jsou v Božích očích závažné! Pán ví, že pokud bychom si své životy dál žili jako doposud, budoucnost by nám přinesla velkou prohru, možná větší než bychom byli schopni unést. Pán si to nepřeje, neboť nás velmi miluje. Proto již nyní začíná třást vším, co stojí na vratkých základech nebo na písku. Jestliže naše loď neměla hloubku, byla povrchní a mělká, bude muset být přestavěna. Pán nás zastaví a nedovolí nám pokračovat dál stejným směrem jako doposud. Otřese vším, co je otřesitelné. Otřese tím, co je povrchní. Přijdou bouře, které nás donutí změnit směr a přimějí nás k hloubkové přestavbě našich životů. Začneme potom stavět na pevných základech, na skále. Ježíš Kristus je tou skálou. On řekl: „A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nepadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“ (Mt 7,24-27).
Pán si nepřeje, aby pád našeho domu byl veliký, ať již se jedná o církve / sbory nebo naše osobní životy. On se raduje, když toužíme stavět spolu s Ním, tak jak nás vede. Jestliže však stále jdeme špatnou cestou, Boží plány ignorujeme a vzdalujeme se od Něj, můžeme se nakonec dočkat „převržení“ svého člunu. „Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“ (1.Kor.11,31-32). Každé Boží napomenutí a korekce, dokonce i každý Boží soud, je ve skutečnosti Boží milostí. Každé takové Boží jednání má za cíl odkrýt nám pravdu o nás samých, pomoci nám změnit směr a přiblížit se k Bohu.
Také se domnívám, že již jde o naléhavost času. Začínalo se stmívat. Bylo ještě trochu světla, ale slunce už zapadalo. Z mnoha událostí a otřesů v přirozeném i duchovním světě, ke kterým v posledních letech dochází, můžeme vyrozumět, že na celý svět postupně přicházejí složité časy a zkoušky. V různých zemích roste temnota a nemůžeme si být jisti snadnou budoucností. Spíše naopak si můžeme být téměř jisti, že budoucnost bude složitá. Pán nás chce na tyto všechny věci připravit již nyní. Každý den, o který odložíme pokání, hloubkovou proměnu a přestavbu svého života, je ztraceným dnem a promarněným časem. Nevíme, kolik ještě budeme mít dalších dní, kolik dalších příležitostí. Nepromeškejme tuto dobu, kdy Boží milost ještě trvá. Připozdívá se a nastává noc.
„Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal. (Žd 12,15-17).
„Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: Ještě jednou otřesu nejen zemí, nýbrž i nebem. Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť náš Bůh je oheň stravující. (Žd 12,26-29).
Ježíš je naším Pánem, neboť nás vykoupil. Jsme Jeho vlastnictvím. On má nárok na každou oblast našeho života. Proto se může někdy stát, že se rozhodne zasáhnout do našeho života způsobem, který bychom mu asi neodsouhlasili, pokud bychom o tom předem věděli - neboť bychom nedokázali tak jako Pán předem dohlédnout všechny důsledky, které to v budoucnu přinese. To byla situace i v tomto snu. Pán Ježíš udělal něco, co zpočátku jistě přinese všem zúčastněným mnoho problémů. Pasažéři a posádka budou muset nejprve doplavat ke břehu (ale ten byl naštěstí blízko). Pořádně se při tom namočí a možná se trochu nalokají slané vody. Následovat bude vytažení lodi na břeh a její přestavba. Důkladná přestavba byl hlavní cíl, kterého chtěl Ježíš dosáhnout. Nebude to snadné. Některé části lodi se budou muset úplně změnit a zrekonstruovat. Poté bude loď schopna splnit všechny úkoly, pro které byla určena. Pán vidí do budoucna a již v našich současných zkouškách (nebo otřesech), kterými procházíme, vidí budoucí požehnání, které nám tyto zkušenosti přinesou, když jimi projdeme s Pánem a necháme se Jím změnit.
Přemýšlel jsem, proč Pán, který si byl jistě vždy dobře vědom stavu lodi, nepostupoval tak, že by posádce již dávno, v průběhu řady let, dával své instrukce o nezbytnosti důkladné přestavby. Došel jsem k závěru, že Pán to vždy činil, po mnoho let, ale jeho instrukce byly většinou ignorovány nebo plněny jen částečně. Proto nyní nastala etapa, kdy přistoupil k mnohem důraznějšímu řešení. Pán s námi zpravidla zkouší jednat „po dobrém“ delší dobu, a teprve když nejsme ochotni ho uposlechnout dobrovolně, může nás někdy přivést do situací, skrze které se nakonec dostaneme ke stejnému cíli, nicméně může to být těžší a bolestivější cestou. (Nejhorší scénář je ten, pokud jsme natolik zatvrzelí, vzpurní a neovladatelní, že nás Pán nakonec zcela ponechá napospas našim vlastním cestám, po kterých se dostaneme úplně mimo Boží záměry. Modleme se raději, aby nás Pán vždy včas zastavil, i kdyby to mělo být bolestivé, a dovedl nás zpět na Jeho cestu.)
Je třeba poznamenat, že ne každý otřes, který přichází do našich životů, je Božím otřesem. Některé události jsou Boží zkouškou (nebo Božím zemětřesením) a mají nás přimět ke změně našeho směru plavby, k pokání a k přestavbě. Na druhou stranu, jiné „otřesy“ mohou být nepřátelským útokem. Jak to rozeznat? Pouze když máme hluboký živý vztah s Ježíšem, jsme schopni poznat, kdy procházíme Boží zkouškou, a kdy se naopak jedná o satanský útok. Potřebujeme být citliví na Boží hlas. Božím korekcím (Božím otřesům) bychom se měli poddat a hledat v nich, kam nás tím Pán chce nasměrovat a co nám tím chce říci. Měli bychom spolupracovat s Pánem, když nás bude tvarovat a proměňovat. „Podřiďte se tedy Bohu … přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám. (Jk 4,7). Na druhou stranu, když přijde Satanův útok, měli bychom se mu jednoznačně vzepřít a vyhnat ďábla ze svého života, v plné Boží zbroji vést vítězný boj proti ďáblovi a jeho silám temnoty. „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás.“ (Jk 4,7). „Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele.“ (Lk 10,19). „Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také přilbu spasení a meč Ducha, jímž je slovo Boží. V každý čas se v Duchu Svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte…“ (Ef 6,11-20).
Když zůstáváme pokorní a Bohu poddajní, Jeho výchova méně bolí, než když jsme zatvrzelí a paličatí. Když nás Pán kvůli našemu zatvrzelému srdci musí „lámat“ proti naší vůli, bývá to dosti bolestivé. Přesto i v takovém případě je třeba Boží výchovu podstoupit, neboť nám nakonec přinese změny, které budou pro Pána i pro nás velmi cenné a přinesou dobré ovoce. „…kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. (Žd 12,10-11).
Bůh nebude třást loděmi, které jsou již připravené nebo se připravují, které mají hloubku a jsou vyčištěné, mají rozvinuté plachty a plují správným směrem. On nemá potřebu otřásat našimi životy, pokud to není nezbytné. Ale pokud je to nutné, zatřese naším životem a udělá to z lásky k nám! Pro Něj je cennější, jestliže jdeme směrem, který určil pro náš život, než když si jen užíváme dočasného a snadného pohodlí po způsobu tohoto světa - neboť to by nás nakonec mohlo přivést až do zahynutí. Pojďme se rozhodovat spolu s Mojžíšem, který „…věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl.“ (Žd 11,24-27).
Pán Ježíš občas zasahuje do našich životů tak, jak bychom si zrovna nepředstavovali. Přicházejí bouře, otřesy, napomenutí nebo i výchovné Boží soudy, které nám někdy pořádně zamotají hlavu a jindy nás to může docela hodně bolet. Stává se, že Pán zamíchá naším životem tak, že se potom jen udiveně rozhlížíme, co se to vlastně děje… Je zřejmé, že pokud bychom znali dopředu všechny takové nesnadné úseky cesty, asi bychom některé z nich ani nechtěli absolvovat. To je jedním z důvodů, proč nám Pán některé věci neříká předem a proč někdy zasáhne do našeho života způsobem, který nás překvapí. Přesto můžeme vždy důvěřovat, že Bůh Otec - náš milující Nebeský Tatínek - dopouští do našich životů jen to, co je pro nás prospěšné, neboť všechno (to znamená včetně těch nejtěžších věcí) nakonec „napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Milujme tedy Boha víc a nepromarněme časy zkoušek a Božích navštívení. Využijme je k tomu, že se přiblížíme víc k Pánu, že budeme milovat Ježíše víc než kdy dřív, celým srdcem a celou duší, že mu dáme svůj život, svůj čas… Dovolíme mu změnit nás a s radostí se vzdáme věcí ve svých životech, kterými jsme Boha zraňovali a trápili ho - svým neobřezaným, zatvrzelým a nekajícím srdcem jsme znovu křižovali Ježíše a trápili Jeho Svatého Ducha.
Ježíš nás miluje víc, než si umíme představit! Miluje nás a přijímá nás! „Když jsme ještě byli hříšní, Kristus zemřel za nás“ (Ř 5,8). Když nás přijal za syny a dcery, za své děti, zároveň v nás tím odstartoval proces proměny. Chce změnit náš život, abychom mu byli podobni. Jako On byl chlebem života, když chodil zde po zemi, tak z nás činí svůj „chléb“, který si chce použít, aby nasytil zástupy hladových. Povolal nás, „…abychom šli a nesli ovoce a naše ovoce aby zůstalo.“ (J 15,16). Dovolme Bohu, aby nás změnil! Ale jak to s námi Bůh udělá? Jeho láska tě změní! Čas strávený na kolenou, v Boží přítomnosti, v slzách a v pokání. Čas strávený u Ježíšových nohou, kdy se budeš učit od Něj a On tě bude proměňovat. Hodiny, dny, měsíce a roky strávené s Ježíšem, v Jeho blízkosti, to tě změní! A potom - možná to bude už dnes - půjdeš s Jeho poselstvím do „Egypta“, do umírajícího světa. „…v Jeho jménu se bude zvěstovat pokání…“ (Lk 24,47a). Bůh potom mnohé zachrání. „…v Jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů.“ (Lk 24,47).
Krátce předtím než Mojžíš vykonal v Egyptě to, k čemu ho Hospodin povolal, došlo k této události: Pán se s ním setkal na cestě a chtěl ho zabít kvůli jeho neobřezaným synům (Ex 4,24-26). Mojžíšova manželka Sipora zachránila situaci a syny obřezala. Mojžíš byl Bohem povolán, a přesto u sebe (ve vlastní rodině) ještě nenaplnil všechno to, co od něj žádal Hospodin. Taková je situace mnoha z nás, dnešních křesťanů. Máme jít s Božím poselstvím do „Egypta“ - světa, ale přitom sami ještě máme v mnoha ohledech neobřezané srdce a žijeme neproměněným a povrchním životem, stejným jako tento svět. Obřízka je znamením smlouvy s Bohem a znamením odstranění staré přirozenosti. Novozákonní obřízka je obřízka srdce - je to svlečení staré přirozenosti a oblečení nové. „…svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který … se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. (Kol 3,9-10).
„…pravá obřízka … je obřízka srdce, která je působená Duchem…“ (Ř 2,29). „Toto praví Hospodin… obřežte se kvůli Hospodinu, obřežte svá neobřezaná srdce…, aby mé rozhořčení nevyšlehlo jako oheň a nehořelo a nikdo by je neuhasil, a to pro vaše zlé skutky.“ (Jer 4,3-4). Bůh bude obřezávat srdce své církve, svých služebníků, svých dětí - křesťanů. Naše srdce se za roky a desetiletí pobytu v Egyptě přizpůsobilo Egyptu - světu a naučilo se jeho způsobům. Lépe je rozhodnout se včas a dobrovolně obřezat své srdce, poddat se Pánu a vydat se mu, poddat mu svůj život, své touhy, své plány… Nemusíme čekat, až se na nás Pán oboří jako na Mojžíše, pro naše neobřezané srdce, pro náš neobřezaný život. Nečekejme, až přijde zemětřesení a dům našeho života, stojící na písku, se začne bortit. Přicházejí časy Božích navštívení a Božích zemětřesení, pojďme v těchto časech stát na Boží straně a nechme se Bohem proměnit již nyní.