Čas od času dostávám od „radikálních“ křesťanů články, které proti něčemu brojí. Nyní kolem Vánoc mi přišel jeden takový článek o škodlivosti vánočních stromečků a vůbec o tom, jak jsou Vánoce vlastně pohanským zvykem. Je to taková sezónní věc. Před lety jsem dostal článek o tom, že všichni křesťané, kteří hrají pantomimu či divadlo jakéhokoli druhu, ve skutečnosti uctívají Thálii, pohanskou modlu, jednu z řeckých múz. Někdy tyto články obsahují zajímavé historické studie – třeba o tom, kdy byl jaký strom uctíván, co s tím bylo spjato, případně – to v tom článku proti pantomimě – jak se prvotní křesťané ostře stavěli proti antickému divadlu a kdy tento pohanský zlozvyk hrát divadlo opět pronikl do upadajícího křesťanství. Jinou formou křesťanského radikalismu je boj proti bojovým uměním, zejména východním. (Vzpomínám, jak byli naši křesťané v šoku během olympiády v jihokorejském Soulu, když tam členové tolik vyzdvihovaných korejských křesťanských sborů předváděli taekwondo a jiné sporty a evidentně s tím neměli žádný problém.)
Pak jsou zde další oblíbené terče radikálních křesťanů. Především Harry Potter, u mnohých Hvězdné války, u těch ještě radikálnějších dokonce i Narnie, u těch nejradikálnějších sakumprásk všechny pohádky. Někdy jsou křesťanští radikálové vyzbrojeni značnými historickými znalostmi, na jejichž základě vám dokazují, že čtete-li vy (nebo vaše děti) Harry Pottera, jste už dozajista odpadlíci, a pokud si koupíte vánoční stromeček, nevědomky zapíráte Krista. Na slabší povahy, kterých není mezi křesťany málo, to má dost zničující vliv. Takové otázky pak mohou dokonce vyvolat značný neklid ve sboru. (Neměli bychom rovnou odejít, když náš pastor nejen proti vánočním stromkům nekáže, ale dokonce ho má doma taky?)
Proč píšu tento článek? Je mi líto, že se necháváme zneklidňovat takovými – s odpuštěním – blbostmi. Je nás tady pět a půl a místo abychom se věnovali podstatným věcem (třeba smysluplné evangelizaci), dáváme si záležet na tom, abychom působili jako podivíni, kteří jsou proti tomu a tomu a ještě tomu a proti tamtomu taky. Slabší křesťanské povahy žijí v hrůze, že zakoupením stromečku propadly hroznému modlářství, ptají se pastora, co se ještě smí a co už ne, případně pořizují (přinejmenším mentální) seznamy zakázaných věcí. Mám s těmito lidmi své zkušenosti. Milostí příliš neoplývají, přestože toto slovo znají a dokonce poměrně často používají. Jejich pojetí křesťanství věru není pro jejich sousedy přitažlivé. Sousedi zpravidla nepřemýšlejí o tom, proč jsou tito lidé tak milí, přátelští a vstřícní, ale o tom, co všechno asi mají zakázáno.
Abychom se vyhnuli tomu planému křesťanskému radikalismu, musíme si neustále připomínat, oč v křesťanství jde. „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1Tm 1,5 ČEP. ČSP či B21 mají „nařízení“ či „přikázání“ místo „vyučování“; to však nemá pro věc podstatný význam.) Podstatné věci jsou tři: Víra, naděje a láska. Tím, že si stromeček koupím, mi těchto věcí ani nepřibude, ani neubude. Tím, že si ho nekoupím, také ne. Stromeček je neutrální a tudíž neškodný. Nenechte si nakukat, že je „uctíváním ašéry“ nebo něco podobného. O uctívání můžeme mluvit v přeneseném smyslu, ale mělo by nám být jasné, že je to v přeneseném smyslu. Pak můžeme třeba říci, že pro někoho jsou modlou peníze nebo jeho vlastní manželka. Uctívání v pravém slova smyslu je něco vědomého: Uctívám Krista, nikoli vánoční stromeček. Ten mám rád, ale v mém životě se jedná o nahodilost, podobně jako je nahodilé, že nosím černou džínsku a ne modrou. A pokud si vezmu zelenou mikinu, dokazuje to pouze to, že jsem si vzal zelenou mikinu – žádný duchovní význam v tom nehledejte. Aby mě někdo přesvědčil o škodlivosti stromečku, musel by mi dokázat, že ti, kdo mají doma stromeček, častěji kradou, zneužívají své děti nebo jsou častěji nevěrní svým ženám. Aby mě někdo přesvědčil o škodlivosti křesťanské pantomimy, musel by ni nějak dokázat, že třeba lidé, kteří ji provozují, šidí stát na daních nebo častěji podléhají drogám. V tomto národě máme dost a dost velice reálných problémů, jako je právě nedostatek manželské věrnosti, neschopnost či neochota vychovávat děti k úctě ke starším nebo i k sobě navzájem a spousta podobných věcí. Ve světě nás trápí korupce a v církvi nesnášenlivost a pomluvy. Soustřeďme se na tyto velice skutečné (a velice nebezpečné) nepřátele a nenechme se satanem svést k bojování bratrovražedných bitev kvůli nepodstatným věcem.
Chci tím snad říci, že pantomima a divadlo, natož bojové sporty, nemohou být nebezpečné? Ne tak docela. Pokud se někdo rád předvádí a usiluje především o to, aby byl středem pozornosti, může pro něj pantomima být velmi nebezpečná. Víte ale, co by pro takového člověka bylo ještě nebezpečnější? Kdyby se stal kazatelem. Tam je možnost předvádět se ještě mnohem větší. U bojových sportů je třeba být ještě opatrnější. Ty skutečně mohou sloužit k tomu, aby si někdo dokazoval, jaký je pašák. Jako pastor jsem se s několika takovými případy setkal a naléhavě jsem tyto lidi nabádal, aby tohoto svého koníčku nechali. Neudělal jsem ale tu chybu, abych viděl problém v judu nebo v taekwondo jako takovém. Problém byl pouze v tom, jakou roli tyto věci hrály v životě daného člověka.
Konečně ještě poznámka k Vánocům. Křesťanům se někdy vytýká, že „ukradli“ pohanům zimní slunovrat a udělali si z něj Vánoce. Moje odpověď je: No a co? Pokud nějaký pohan chce slavit slunovrat, nechť ho slaví. Dle mého názoru je téměř jisté, že se Ježíš nenarodil o Vánocích. (S největší pravděpodobností se narodil na podzim, ale přesahovalo by záměr tohoto článku vykládat, jak na to badatelé přišli.) Přesné datum neznáme. Pokud slavíme Kristův příchod do světa (a zde vskutku je co slavit) o zimním slunovratu, pak tím můžeme symbolicky vyjadřovat, že Kristus sestoupil do naší největší temnoty. Mnozí z nás to osobně prožili: Když jsme na tom byli nejhůř, když bylo v našem životě světla nejméně, vstoupil do našeho života Ten, který je světlem, jež svítí v temnotách, které ho nemohou pohltit. Když přemýšlím o smyslu Vánoc, nepřemýšlím o tom, zda smrček nebo jedličku, ale právě o tom, co znamená Inkarnace, Vtělení, příchod Božího syna v podobě malého děťátka. Připomínám si, oč jde Bohu v dějinách spásy, a přemýšlím o tom, do jakých bojů vede mne.
Dan Drápal, 3. ledna 2010